Dnes je úterý 13.11.2018 18:44, svátek slaví: Tibor

Rýmařovsko je územím, které navštěvovali již Keltové před více než dvěma tisíci lety, když vystupovali z úrodného Pomoraví vzhůru k zlatonosným tokům Jesenicka a zanechali nízké rýžovnické kopečky v nivě řeky Moravice nad Malou Štáhlí.

historie mesta 01

Nejdříve na samém konci 5. století, ale spíš o něco později pronikli do našich končin Slované. Jesenicko od jižních svahů po roviny Dolního Slezska osídlil kmen Holasiců a bohatl z četných ložisek zlata, stříbra a dalších kovů. Tehdy však neprojevili noví zemědělci zájem o náš kraj a volili raději úrodnější Krnovsko.

Současně s počátky vsi, ale možná již o něco dříve, existovalo na pahorku Hrádek nevelké správní centrum tvořené vysokou stavbou na kamenných základech a hrazené hliněným valem a systémem příkopů. Pod jeho ochranou založili nejpozději ke konci sedmdesátých let 13. století Reymarscat či Reymarstadt. Městečko Rýmařov, jehož půdorys dodnes respektuje polohu Hrádku, se schoulilo kolem svažitého rynku tvaru čtverce jedinou neúplnou okružní ulicí s domy mířícími štíty ke komunikaci. Chytře vybranou plochu chránil z jihu neprostupný močál, na severu příkrý sráz a jediný přístup po západní šíji přeťali Rýmařované hlubokým příkopem.

Středověké osidlování našeho prostoru započalo v 1. polovině 13. století. Tehdy založili čeští kolonisté zemědělskou osadu s rozptýlenými zemnicemi na prosluněném svahu nad levým břehem Podolského potoka. Kolem roku 1250 sídliště násilně zaniklo a na jeho místě se objevil velký dvorec. Teprve v poslední třetině století obnovili osadu kolonisté z Německa, avšak již na novém principu.  Postavili řadovou ves se zemědělskými usedlostmi pravidelně rozmístěnými podél dnešní Bezručovy ulice i s návsí tvořenou domy řemeslníků.

Od počátku města lze sledovat v činnosti jeho obyvatel výrazný podíl zpracování rud. Již na přelomu 13. - 14. století pracovala v prostoru Hrádku unikátní huť, která užívala tehdy špičkovou evropskou techniku k získávání zlata. S rozvojem dolování železných rud začala huť na Hrádku zpracovávat krevel a magnetovec z blízkého okolí. Po roce 1350 byla na místě vybudována velká dřevěná tvrz královského fojta, zástupce markraběte ve městě.
Konec nadějného století vyplnily krvavé spory dědiců Jana Jindřicha, bratra císaře Karla IV. Rýmařov se stal na staletí městem zástavním, až jej roku 1398 získal nechvalně proslulý Proček z Vildberka. V roce 1405 bylo město neznámými útočníky dobyto, vydrancováno a spáleno. Všechno zlé však bývá k něčemu dobré – zchudlá a zčásti pustá obec zůstávala mimo pozornost hejtmanů všech stran husitských válek a přežila je bez větších problémů.

V poválečné době se Rýmařovsko rychle vzpamatovalo, ožily doly železné, stříbrné i dobývání barevných kovů. Roku 1468 obsadili Uhři Matyáše Korvína Moravu a na rozdíl od větší části země vznikla na Sovinci, Rabštejně i rýmařovské tvrzi tvrdá ohniska odporu proti uzurpátorovi. Ozbrojenci pod vedením Sovineckých pánů i Matěje Tovačovského, rabštejnského hejtmana Jiřího Tunkla z Brníčka, napadali se střídavým úspěchem oddíly nepřítele i zrádců. Nejstrašnější rána dopadla na obě panství v srpnu 1474. Uherské vojsko vytáhlo od Olomouce proti Opavsku a Nisku, za sebou ponechalo široký pás spálenišť a lidského utrpení. Kromě vydrancovaného Rýmařova a zázračně zachráněných Jamartic lehly popelem všechny okolní vsi i s městečkem Brunzejfem (Ryžovištěm) a nadlouho zůstaly zcela pusté.

16. století se stalo pro větší část Moravy obdobím klidu a prosperity. Město pomalu zapomnělo na krutý třesk zbraní a prostředí nezvyklé náboženské tolerance umožnilo pronikání luterství. Nová víra zcela převládla a již roku 1555, protestanti převzali fary a kostely celého panství kromě hrázděné kaple V Lipkách a skalského kostelíka, jež zůstaly hrstce zbylých katolíků. Panství se podle nového sídla začalo nazývat janovickým.

historie mesta 02Železářství nadále přinášelo veliké zisky a jen na júzemí města poháněl Podolský potok Stříbrný, Dvorský a Vlašský hamr, nedaleko horní brány pracovala železná huť, máme zprávy o slévárnách, kovárnách i šlejfírně. V nově vystavěných Edrovicích se rozběhla drátovna a Janovice s Janušovem produkovaly železné ingoty, roury, kosy, rošty i kovové hrnce. U Hrádku pracoval hrnčíř, v prostoru dnešní kuželny na Bartákově ulici se usadili výrobci kachlů a džbánků. Rýmařov měl svůj pivovar, lázně i špitál a rozličné řemeslnické cechy zásobovaly celé panství veškerým potřebným zbožím. V roce 1583 zakoupil panství Ferdinand Hoffmann z Grünbüchlu, neobyčejně vzdělaný tyrolský hrabě. Hoffmannové vypomáhali při četných požárech a 1590 založili u farního kostela první stabilní městskou školu s řadou vynikajících preceptorů, mezi nimiž vyniká skvělý hudebník a skladatel Rudolf Aucuparius - Vogler. Hoffmannové věnovali též neobyčejnou péči lesům, jež tehdy patřily spolu se solnohradskými k nejkrásnějším v celé monarchii.

V roce 1626 pronikly na Rýmařovsko oddíly dánských protestantů v čele se schopným stavovským generálem Mansfeldem, Rýmařov opět zvedl v naději hlavu a městská hotovost pomohla svým souvěrcům při dobytí Sovince i obléhání Šternberka. Slabí Dánové však neudrželi krok se silnou katolickou Ligou a válku ukončili ústupem.

Skutečné hrůzy však nastaly o svatodušních svátcích 1643, kdy se už podruhé na severní Moravě objevily švédské oddíly Linharta Torstenssona. Teprve 1650 odtáhly poslední švédské jednotky a za nimi zůstalo ze značné části vylidněné, vyhořelé, zpustlé město a zoufalí obyvatelé. Navíc sílil tlak na stále vzdorující protestanty a začaly nekončené spory s vrchností o platnost královských privilegií Rýmařova. Zatvrzelé město nechtělo ustoupit, nejschopnější představitelé obce byli uvězněni. Teprve r. 1662 rozhodl císař Leopold ve prospěch měšťanů o zachování všech práv ovšem výměnou za naprosté a trvalé podřízení vlastníku janovického panství. V období nejistot lidé opět více přilnuli k víře. Město oslavilo přenesení ostatků sv. Hilária až z Říma a svěřilo se pod ochranu rytířského archanděla Michaela.

Ještě nedozněl strach z Turků a rodiny měšťanů ohrozily čarodějnické procesy. Za první oběť zvolil prokurátor Boblig statečného a výřečného odpůrce procesů rýmařovského faráře Františka Jana Bapsta a jeho obviněním chtěl přenést procesy i k nám. Opět nelze jinak, než obdivovat statečnost a prozíravost konšelů, kteří knězi, jenž se dostal do bezvýchodné situace, umožnili na poslední chvíli v lednu 1686 útěk na neznámé místo a zaskočený soudce nedokázal situaci zvrátit. Město tak zůstalo ušetřeno planoucích hranic.

Po nedlouhém uklidnění na počátku 18. století udeřily nové rány, které k velkému štěstí Rýmařovska dokázali alespoň do jisté míry tlumit noví majitelé panství, českorakouský rod Harrachů. Harrachové začali s obnovou zničených lesních porostů a dokázali je udržet na skvělé úrovni až do našeho století. V roce 1746 založil hrabě Ferdinand Harrach v Janovicích tehdy nejvýznamnější plátenickou manufakturu rakouské říše – využil staletých znalostí obyvatel s pěstováním a zpracováním lnu a zároveň přivedl ze svého panství na Šluknovsku další zručné tkalce. Pro nové příchozí nechal postavit vsi Harrachov, Růžovou, Ferdinandov a osadu Nové Pole. Již roku 1748 snížil značně též robotní povinnosti, ačkoli jej to přinutilo pronajmout všechny starší panské dvory kromě janovického. Není tedy divu, že selské bouře 1775 se panství naprosto nedotkly, i když hrozily bohaté Hané.

O Velikonocích roku 1790 vznikl z neopatrnosti nevelký požár v domě barvíře na Dolním předměstí, větrné počasí snadno rozdmýchalo oheň a ten se v neuvěřitelně krátkém čase přenesl na celé město. Divoké plameny zasáhly všechny domy včetně radnice a kostela, vznítily se i kopky hnoje na okolních polích. Největší katastrofa tehdejší Moravy vzbudila vlnu soucitu a četná města markrabství a okolní vsi uspořádaly sbírky, také vrchnost vypomohla penězi, dřevem i kamenem z panských lomů. Pomoc však uhradila jen malou část škod a město se zadlužilo na dlouhá léta.

historie mesta 03V první polovině 19. století vznikla ve městě i okolí řada moderních podniků na zpracování lnu a bavlny, slavná janovická manufaktura zanikla. Hutě stále produkovaly železo a město se řadilo svými dvanácti puškaři na druhé místo za Brno. Lidé si přivydělávali prostřednictvím nejrůznějších řemesel – například vyřezáváním betlémových figurek, ve Stránském například lidovými malbami na skle.

Roku 1849 bylo zrušeno dělení země na panství a začal vznikat zcela nový správní systém. Rýmařov zůstal nadále v kraji olomouckém, ale podléhal zpočátku okresnímu hejtmanství ve Šternberku. Postupně se stal sídlem soudního okresu a v letech 1855 - 1868 získal statut okresního města. Nový okres spojil obce dvou bývalých panství sovineckého s janovickým a zůstal jím až do roku 1960.

Od šedesátých let vznikaly veliké hedvábnické podniky, mezi nimiž později vynikly zvláště textilky továrníka Flemmicha a bratří Schielů. Ve městě se začaly tkát koberce, zpracovávat juta a kožařský průmysl využil možností výrazné dobytkářské oblasti. Vedle cínařského a olovářského podniku bychom zde nalezli i dřevozpracující závody. Dřevo četných pil se tu měnilo na drahý nábytek, sudy a lyže. Na předměstí stály dvě keramičky, též cihelny dodávaly poměrně kvalitní zboží na stavby spolu s kamenolomy. Potravinářský průmysl zastupovala kromě sodovkárny a likérny i konzervárna. Harrachovské hutě většinou zanikly nebo už jen dožívaly, v jejich prostorách pokračovala výroba drátů, sítí a jiného železářského zboří. Výrazný vzestup průmyslu dokonale využíval všech dostupných produktů Jesenicka. Závody dávaly dostatek pracovních příležitostí a dokázaly se uplatit na zahraničních trzích po celém světě.

Průmyslové zaměření oblasti si vynutilo rázné změny v dopravě. V první polovině století získalo město kvalitní silniční spojení se Šumperkem, Bruntálem i Olomoucí, v roce 1878 přivítali Rýmařovští první vlak z Valšova. Plánovanou trať z Polska přes Rýmařov do Olomouce se však vybudovat nepodařilo.

Bohatnoucí město nezanedbalo ani kulturní sféru. Po roce 1850 vznikly kvalitní základní školy, 1873 gymnázium, potom tkalcovská škola, kupecká a hudební. Působila zde řada kulturních, odborných i charitativních spolků, město mělo svou veřejnou knihovnu, divadelní sál a od roku 1901 též zajímavé městské muzeum. Navíc příhodná poloha, příznivé zimní podmínky a přitažlivé okolí umožnily městu, aby svých předností plně využilo jako středisko zimních sportů a horské turistiky. Město nadále poskytovalo svému okolí vše potřebné. Mělo od konce století svůj vodovod i elektrárnu a zdejší stavebnictví prožívalo zlatý věk. Zdánlivou stabilitu střední Evropy záhy porušily sarajevské výstřely a odstrkovaný Este zemřel v náručí posledního janovického Harracha Františka Arnošta. Přesně za měsíc vypukla první světová válka.

Po válce začali do téměř zcela německého prostředí přicházet čeští úředníci, policisté, železničáři a další, jak to vyžadoval nový stát. Roku 1930 jich bylo ve městě celkem 177. Poklidný vývoj státu a poválečná konjunktura a velká důvěra v Masaryka a jeho politiku nakonec získaly převahu a v Rýmařově došlo k dalšímu pozitivnímu vývoji. V krizi třicátých let začali ve městě získávat převahu henleinovci. Pomnichovské období přineslo exodus českých rodin do vnitrozemí, místní židovská komunita až na výjimky zůstala. Německá armáda obsadila Rýmařov 8. října 1938 a okres se stal správním celkem Velkoněmecké říše. Celé Jesenicko se navíc stalo jedním velkým táborem pro internaci či likvidaci odpůrců nacismu. Přímo ve městě zřídila armáda dva tábory pro polské a britské zajatce a kromě nich zde pracovalo mnoho totálně nasazených žen i mužů z Polska a Ukrajiny.

Závěrečný akt pochmurných let války nastal v Rýmařově 7. května 1945. V dopoledních hodinách se přisunuly jednotky sovětské armády od Bruntálu a při nedlouhém obléhání a ostřelování města, které způsobilo řadu požárů i zbytečné oběti na životech, padli čtyři ruští vojáci, pět německých a jedenáct civilistů. Po obsazení města došlo k dlouhé řadě sebevražd i podivných úmrtí, z nichž málokteré motivovala ideologie, častěji umírali lidé z pocitu bezvýchodnosti, osamocení, ze strachu z budoucnosti či zneužité ženy.

historie mesta 04

Již v květnu se objevili první čeští osídlenci a Jesenicko se otevřelo snad poslední z četných kolonizačních vln. Výraznou většinu příchozích tvořili Moravané. Nejistá doba přinesla nejeden zápor, ale i odhodlání, houževnatost a odvahu. Zůstávali především poctiví, slušní lidé, a mnozí z nich, či jejich potomci, zde žijí dodnes. Začaly též fungovat nové správní orgány. Poměry byly více než složité, jediné spojení s okolím zajišťovala železnice, teprve od března 1946 přibyly první autobusové linky. Zásobování nestálo za řeč, chybělo vše včetně výrobních surovin v podnicích a pohonných hmot.
V nepřehledném systému a velké euforii lidí z míru unikaly některé temné tóny dnes již nepochopitelného revolučního práva, podivné soudy i srpnový divoký odsun německých obyvatel do nepřipravené sovětské zóny. Zbývající němečtí Rýmařované, zatím zaměstnaní v podnicích i v zemědělství, pak podstoupili cestu po železnici postupně v době od ledna do října 1946. Usazovali se převážně v americkém okupačním pásmu v Bavorsku, Hessensku a Falci, byli přijímáni ve zcela zničené zemi s nenávistí a trvalo léta, než se s novým prostředím sžili. Výměna obyvatel znamenala pro Rýmařovsko dosud nejhlubší přeryv celé jeho historie od 13. století.

Téměř neuvěřitelný se zdá prokazatelný nezájem o převrat v únoru 1948, ačkoli město ovládali nejpočetnější komunisté již od roku 1945. Situaci většinou lidé vnímali jako běžnou demokratickou výměnu vlády, ale události nabývaly stále rychlejší tempo. V říjnu 1949 byla obviněna skupina odpůrců režimu z útoku trhavinou na provoz tehdejší textilky Henap. Ačkoli akci neprovedli, byli odsouzeni ve vykonstruovaném procesu na desítky let. Další tragédií bylo vytváření zemědělských družstev. Lidé, kteří před málo lety dostali půdu od státu, se jí měli opět zbavit a vstupovat do mnohdy vnucených komun již od roku 1950. Nejschopnější a bohatší rolníci odporovali více, a tak nastoupila falešná obvinění, vyvolávání nenávisti a násilné odebírání majetku. Poslední stateční byli zlikvidováni po roce 1960.

Těžkou ránu rýmařovskému průmyslu zasadila izolace státu od tradičních trhů, vývoz se zaměřil na sice rozsáhlý, avšak trvale insolventní a nepodnětný trh států sovětského bloku či rozvojových zemí.
V roce 1956 bylo obnoveno gymnázium ve formě jedenáctileté střední školy. Její studenti, využívaní často v provozech textilek, museli skládat ještě před maturitou kvalifikační zkoušky v oboru tkadlec.
Mezi lety 1955-1974 došlo k největšímu narušení historického rázu města, kdy zmizela většina domů na západní straně náměstí, dále původní zástavba v Radniční a Jungmanově ulici, ale především dvě kaple, jedna barokní, druhá novogotická.

Roku 1960 zanikl z moci úřední téměř stoletý moravský rýmařovský okres. Stal se proti logice vývoje historického správního systému součástí většího celku ještě s dalšími dvěma slezskými okresy Bruntál a Krnov. V roce 2001 při tvoření nových krajů se rozhodovalo, zda bude město přidruženo k Olomouckému či k Moravskoslezskému kraji. Nakonec rozhodovali občané v referendu a Rýmařov zůstal součástí okresu Bruntál, a tím se stal součástí Moravskoslezského kraje.

Kontakt

Městský úřad Rýmařov
náměstí Míru 230 / 1
795 01  Rýmařov
Telefon: 554 254 100 | tel. seznam


E-mail: podatelna@rymarov.cz
Datová schránka ID: 7zkbugk


IČ: 00296317
DIČ: CZ00296317