Stavební vývoj důležité správní budovy uprostřed náměstí Míru byl velmi složitý. Zasáhly do něj všechny slohy od gotiky po klasicismus, potřeba přizpůsobovat objekt aktuálním funkcím a také několik živelních katastrof, zejména ničivých požárů.
Písemně je existence radnice doložena až v roce 1560, odborníci však kladou počátky její výstavby už na přelom 14. a 15. století. V této době zřejmě vznikl základ - hranolovitá věž s úzkými střílnami, která měla zřetelně obranný ráz.
Podle názoru architekta Karla Kibice, citovaného ve zprávě Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů Olomouc (SÚRPMO) z roku 1983, mohla být nejstarší část radnice původně vystavěna jako obranná tvrz městského fojta v dobách ohrožení, tedy v časech husitských válečných tažení. Postavena měla být současně s opevněním, jež vytvořilo chráněný obdélníkový prostor, a teprve uvnitř něj, v severovýchodním a jihovýchodním koutu hradby, vznikly další stavby - dvě dřevěné nebo hrázděné patrně hospodářské budovy na kamenných soklech. Karel Kibic předpokládá, že fojt předal někdy ve 2. polovině 15. století tvrz měšťanům a ti ji začali upravovat pro své potřeby. Hrázděné budovy přestavěli na zděné a spojili, v západní části vybudovali větší obytnou budovu a na severní straně průjezdní věž (do radnice se dodnes vchází ze severu), jejíž zdivo je dochováno v suterénu. Uvnitř prostoru byl dvůr se studnou. Ta byla objevena při úpravách interiéru radnice v 70. letech 20. století v místech dnešního zasedacího sálu.
Proti hypotéze o městské tvrzi uprostřed náměstí později přestavěné na radnici však mluví fakt, že při archeologických vykopávkách byl původní městský hrad nalezen v prostoru na Hrádku, tudíž fojt sídlil spíše zde a tzv. městská věž a k ní připojená přízemní kamenná budova pravděpodobně od počátku sloužila jako radnice, tedy centrum správní a obchodní činnosti města, jež se v 15. století rychle rozvíjelo díky prosperující důlní činnosti v okolí. Věž současně sloužila i jako útočiště obránců před případnými útoky nepřátel.
Rozvoj Rýmařova v 16. století si vyžádal další přestavby radnice, nyní již v renesančním slohu. Po dvou požárech v letech 1559 a 1561 (k prvnímu se vztahuje ona první písemná zmínka z roku 1560, dokládající, že někteří měšťané se odmítli podílet na obnově vyhořelé stavby) byla zvýšena do patra. Podobu radnice z této doby schematicky zachycuje veduta Pavla Fabricia na mapě Moravy z roku 1569. Rozpoznáme na ní jednoduchou jehlancovou helmici věže a sedlovou střechu radnice.
Pro vstup do nově vzniklých místností v patře, které sloužily zasedáním městské rady, bylo od severu vybudováno vnější dřevěné schodiště. Na rozdíl od přízemí, kde se především obchodovalo, byly místnosti v patře již zřejmě prosvětleny velkými okny. Radnice se rozrostla i opačným směrem, neboť někdy v této době byl pode dvorem vykopán sklep, do nějž se vcházelo padacími dveřmi. Historik Jiří Karel soudí, že úzké sklepení sloužilo mimo jiné k výslechům a mučení podezřelých, a nevylučuje, že se zde rovněž věznilo.
V roce 1609 opět zasáhl do podoby radnice požár. Vypukl v noci po oslavách patrona města sv. Michaela (29. září) a zachvátil celé náměstí včetně radnice. Jiří Karel uvádí, že při obnově dostala věž radnice svou typickou osmibokou nástavbu s hodinami, zpráva SÚRPMO její výstavbu posouvá až do období po jiném požáru o šedesát let později. V každém případě 17. století vneslo do vzhledu radnice hned několik změn. Jiří Karel cituje kronikáře, dle kterých měl v roce 1650, krátce po odchodu posledních okupačních vojsk třicetileté války, do vrcholku radniční věže uhodit blesk. Kvůli nedostatku financí byla báň opravena až po několika letech. V 60. letech 17. století vznikly v přízemí tzv. masné krámy, v nichž prodávali své zboží řezníci a povinně také další obchodníci, projíždějící městem. Zatímco v přízemí panoval čilý obchodní ruch, v patře zasedala sedmičlenná volená rada v čele s purkmistrem. Není bez zajímavosti, že funkce purkmistra i konšelů byla neplacená, plat pobíral pouze městský písař, který měl k ruce zřejmě ještě poslíčka. Také úřadovna písaře sídlila v patře radnice a spolu s ní archiv s městskou pokladnou a sklad zbraní, jež dostali k dispozici chudší měšťané v okamžicích ohrožení města.
Už roku 1668 město opět vyhořelo. Požár prý tehdy roztavil všechny zvony ve věži. Radnice byla znovu opravena, tentokrát v raně barokním stylu. Osmibokou nástavbu věže zakončila dvoupodlažní cibulovitá báň s ochozem, který mimo jiné sloužil věžnému k pozorování města a okolí - bylo třeba hlídat, zda město neohrožuje oheň nebo jiný nepřítel. V roce 1670 přibyly u paty věže další krámky. Tuto podobu zachycuje Schmidtova veduta z roku 1693. Na ní zřetelně vidíme dvojitou sedlovou střechu, dva vchody do přízemí na severní straně a také vnější schodiště, vedoucí do patra. Oba štíty jsou zatím dřevěné, zatímco na Handkově fresce v kapli V Lipkách z roku 1715 jsou již zděné se třemi malými okny.
Roku 1765 radnici zachvátil nový požár a renovace provedená díky štědrosti hraběte Ferdinanda Bonaventury Harracha v následujících letech opět změnila její tvář. V interiéru zřejmě mnohem razantněji než dříve, neboť vznikla řada nových kleneb a zdí a vnitřní dispozice se celkově změnila. Z renesančního interiéru měla zbýt pouze polovina klenby v sále. Radnice byla v této době zřejmě také zvýšena o druhé patro. V roce 1784 přibyly k masným krámům ještě čtyři pro pekaře, tzv. chlebové lavice. Soustava krámků tak zřejmě vedla podél západní i severní stěny.
Poslední velký oheň do podoby radnice zasáhl 3. dubna 1790, na Bílou sobotu. Šlo o požár obrovské intenzity, jemuž padlo za oběť doslova celé město. Pro radnici, z níž mnoho nezbylo, to znamenalo velkou přestavbu, která trvala až do roku 1808 a do značné míry smazala stopy předchozích staletí. Zmizelo např. vnější schodiště, jež nahradilo schodiště vnitřní, zabírající nyní velkou část někdejšího dvora a stoupající až do druhého patra. Cibulovitou báň věže vystřídala jednodušší klasicistní helmice s lucernou, zvonař Franz Stanek v Opavě zhotovil nové věžní hodiny. V roce 1793 byly také na severní straně zbourány krámky, z nichž zbylo jen torzo přilepené přímo u paty věže, které bylo definitivně zdemolováno po roce 1945.
Renovace v první polovině 19. století dodaly radnici klasicistní a empírový vzhled, jak jej známe dnes. Budova byla v roce 1844 znovu zvýšena a nad hlavní vchod byl umístěn městský znak. Tehdejší vzhled radnice zachycuje olejomalba na plechu neznámého autora z roku 1850, která nabízí méně častý pohled z jižní strany. Budova má již dnešní podobu se dvěma patry a mansardovou střechou. Pod ní byl uložen městský archiv, v obou nadzemních podlažích sídlili úředníci a v přízemí fungovala spořitelna a od roku 1901 také muzeum, založené tehdejším starostou Wilhelmem Ludwigem.
V této podobě přetrvala radnice do současnosti, kdy slouží již výhradně jako sídlo některých odborů městského úřadu. Její vzhled se v detailech proměňoval s tím, jak pomalu chátrala a znovu byla opravována. Na přelomu 70. a 80. let 20. století byla již ve velmi špatném stavu, který se týkal nosných konstrukcí, opadávající střešní krytiny, staré elektroinstalace a vodoinstalace. Během 80. let vznikal plán rekonstrukce, který zahrnoval nejen opravy havarijního stavu, ale také úvahy nad přebudováním interiérů. Není bez zajímavosti, že architektonická studie Zdeňka Gardavského navrhla vedle síně tradic a rozsáhlých výstavních prostor ve druhém a třetím patře např. i vybudování balkonu, ten však nebyl schválen.
K samotné rekonstrukci radnice došlo teprve po listopadovém převratu, v letech 1992 až 1994. Vyžádala si investici ve výši 15 milionů Kč. Zdi, které byly na mnoha místech porušeny trhlinami, musely být ve třech úrovních zpevněny ocelovými lany, omšelou žlutou omítku nahradila bílá fasáda s barevně odlišenými bosážemi a dalšími zdobnými prvky. Byla kompletně opravena střecha a v podkroví vznikly nové prostory. Renovován byl celý interiér budovy, zůstal však zachován systém kleneb a trámových stropů i dispozice vnitřního točitého schodiště, kolem nějž najdeme několik vyzděných či prosklených výklenků, které tu zbyly po dávných průchodech.
Radnice v nynější podobě představuje skutečně reprezentativní dominantu města, architektonicky prostou a současně důstojnou, dokonale vystihující ducha místa, jež se nemůže chlubit velkým blahobytem, ale nepostrádá sebevědomí ostrova vyspělé civilizace uprostřed drsné horské krajiny. V roce 1966 byla radnice prohlášena kulturní památkou.
Zpracovala Z. Přikrylová, převzato z Rýmařovského horizontu 03/2009
